Dřevořezy Jiřího Altmanna
500. let portrétního dřevořezu v Čechách
Začátkem 16. století byl v Čechách portrétní žánr in cunabulis. První renesanční portrét - portrétní obraz urozeného kancléře Českého království Albrechta z Kolovrat - vytvořil roku 1506 Mistr litoměřického oltáře. Jedenáct let poté, roku 1517 Portrétista Skorina nakreslil předlohu a Mistr jemné šrafury vyřezal štoček, jenž renesanční portrét poprvé prezentoval i v tiskové podobě. Stalo se tak v pražské edici starozákonních knih, kterou po stránce textové a koncepčně editorské připravil doktor medicíny František Skorina, měšťan, laik, tedy nikoli církevní kapacita. V první třetině 16. století portrétní žánr dále rozvíjeli Hans Krell a Jakob Seisenegger.
Počin objednatele, kreslíře a řezbáře z roku 1517 je důležitý z hlediska propagace a šíření tehdy zcela nového výtvarného žánru. Tištěná a tedy i podstatně rozšířenější (v rámci knižního nákladu) podoba portrétu vyváděla žánr z uzavřené sféry šlechtických sídel, vedla širší čtenářskou obec k myšlence, že portrétovanou osobou se může stát i zasloužilý představitel měšťanského stavu, jejich současník. Je důležité též zmínit, že takto byl renesanční portrét propagován nejen v Čechách, ale i v rozsáhlém prostoru Velkoknížectví litevského, kam směřovala převážná část tiráže. Na renesanční Skorinův portrét v roce 1544 navázali další portrétní dřevořezy - Philippa Melanchthona a Kašpara Brusche. Od poloviny 16. století se pak tištěný osobní portrét stává věcí naprosto běžnou a pro českou knižní kulturu neodlučitelnou.
Soudobým
pokračovatelem této staré výtvarné a řemeslné tradice je akademický
malíř a
grafik Jiří Altmann, který se ve výtvarných technikách vydává mnoha
směry. Zabývá se malbou, grafikou, kresbou, plastikou. Urputnou věrnost
zachovává již šesté desetiletí dřevořezu a své ženě Janě, která se na
jeho grafikách často objevuje. Tvůrce nesčetných
knižních dřevořezů, ve kterých se obraz často prolíná s řezaným textem,
ztvárnil nejrůznější náměty a pracoval snad ve všech možných žánrech.
Stejně jako jeho o 500. let starší předchůdci zpracovává četné biblické
syžety. Ovšem na rozdíl od dalších současných
řezbářů vyniká mistr portrétním dřevořezem. Výstava je stručným průřezem tvorby Altmanna, přičemž důstojné místo zde
zaujímá portrét slavných současníků a vážených kulturních autorit
minulých staletí. Mezi posledními vyniká Skorinův
portrét z roku 2020, jenž má připomenout zrod a zdůraznit kontinuitu
českého portrétního dřevořezu. Štoček
F. Skorina na hrušce ze sousedovic zahrady byl použit
jako frontispis v knize: Илья Лемешкин. Портрет Франциска
Скорины = Pranciškaus Skorinos portretas = Portrait de Francisk Skorina :
Еn commémorant le 550e anniversaire de sa naissance (1470-2020). Vilnius-Prague: Institut national de langue lituanienne;
Cercle linguistique de Prague, 2020. (I.L.)
Jiří Altmann
* 28. 1. 1942 Praha, český grafik. Studoval na AVU v Praze (žák V. Silovského a V. Tittelbacha). 1968-1971 pracoval v nakladatelství Girardet v Essenu. Ve své generaci přední představitel expresívního dřevořezu, zhodnocujícího elementární robustnost a archaizující poetičnost původních tisků. Vedle drobných formátů vytváří velkorysé monumentální kompozice symbolicko - alegorického pojetí, zabývající se vztahem člověka a přírody Melancholická vzpomínka, 1967; Jabloňový květ, 1976). Po vzoru středověkých blokových knih vytváří grafické listy, v nichž se obraz organicky prolíná s textem. Vedle volné grafiky se věnuje též kresbě a ilustraci. Jiří Altmann se podílel na výtvarné stránce výstavy o Františku Skorinovi a také vytvořil jeho portrét.
Jana Altmannová
Jana ALTMANNOVÁ též ALTMANOVÁ (* 17. 10. 1944 Praha) - herečka; manželka malíře Jiřího Altmanna. Vystudovala obor scénografie na Střední UMPRUM a absolvovala loutkářskou katedru na DAMU (1968). Pět let působila v západoněmeckém Essenu (angažmá v divadle Hohensteiner Puppenspieler a pedagogická činnost na Vyšší sociálně pedagogické škole) a po návratu do Prahy byla členkou Divadla Spejbla a Hurvínka (1972-74) a Ústředního loutkového divadla (1974-84). Od roku 1982 vyučuje na loutkářské katedře DAMU a věnuje se dabingu. Od konce 70. let se herecky uplatňuje také ve filmu, kde vytváří drobné i větší role žen jejich kulatou tvář zvýrazňují vlasy vyčesané do drdůlku. Objevila se např. jako úřednice spořitelny (Jak rodí chlap, 1979), bývalá spolužačka hlavního hrdiny (J. Abrhám) Marková (Vrchní, prchni, 1980), paní Nováková (Co je doma to se počítá, pánové..., 1980), sousedka (Dívka s mušlí, 1980), úřednice (Příště budeme chytřejší, staroušku!, 1982), maminka (Až do konce, 1984; Já nejsem já, 1985), tlustá sestra hlavního hrdiny (Marta a já, 1990), kuchařka (Řád, 1994), předsedkyně spolku ochránců zvířat (Andělské oči, 1994), paní v metru (Kolja, 1996). Hojně je obsazována také v televizi do pohádek (O princi Bečkovi, 1988; Kdo probudí Pindruše?, 1989; Kouzelný bolehoj, 1997; Cyprián a bezhlavý prapradědeček, 1997; Vřesový trůn, 2006; Princezna Ano, 2009), filmů a inscenací (Výhra admirála Kotrby, 1981; Dům poslední radosti, 1996; I ve smrti sami, 2003; Iguo Igua, 2003; Osudové peníze, 2010) a seriálů (Druhý dech, 1988; O zvířatech a lidech, 1993; Bylo nás pět, 1994; To jsem z toho jelen, 2000; Český Robinson, 2000; Stříbrná paruka, 2001; Místo nahoře, 2004; Rodinná pouta, 2004-06; Ulice, 2005; Škola Na Výsluní, 2006; Příkopy, 2006; Letiště, 2006; Poste restante, 2009). Jako typ se uplatňuje v zahraničních prukcích natáčených na našem území: Schlafes Bruder/Bratr spánku (1995), Mutters Courage/Matka kuráž (1995), Napola: Elite für den Führer/Napola: Hitlerova elita (2004) aj.