Vídeňský archiv fonogramů
Das Wiener Phonogrammarchiv

www.oeaw.ac.at

Ältestes Audioarchiv

Zusammen mit dem Berliner Phonogrammarchiv stellt das Wiener Phonogrammarchiv eines der wenigen Beispiele für die frühen phonographischen Sammlungen weltweit dar. Diese Aufnahmen sind Zeugen des kulturellen Erbes, viele sind die ältesten ihrer Art und damit einzigartig. Das Wiener Phonogramm-archiv wurde 1899 von der damaligen Kaiserlichen Akademie der Wissen-schaften etabliert. Während seines über hundertjährigen Bestehens wuchs die Sammlung des Archivs auf über 50.000 Aufnahmen mit rund 7.000 Stunden Spielzeit. Die Aufnahmen wurden in unterschiedlichen Teilen der Welt gemacht und dokumentieren überlieferte Traditionen und Ausdrucksformen, wie Sprachen, Dialekte und Musik. Die Tonaufnahmen wurden vor allem für Forschungszwecke angefertigt. Die technischen Entwicklungen in diesem Bereich ließen zu Beginn des 20. Jh. noch keine quantitativ umfangreichen Sammlungen von Tonaufnahmen zu. Erst die Erfindung der Magnetband-aufzeichnung und tragbarer Tonbandgeräte in den 1950ern erlaubte es, Tonaufzeichnungen in die Forschungs-routine zu integrieren.

Nejstarší zvukový archiv

Sbírka vídeňského archivu zvukových záznamů je jednou z nejrozsáhlejších svého druhu a spolu s berlínským archivem zvukových záznamů je jedním z mála příkladů raných fonografických sbírek na světě. Záznamy v nich uchované jsou významnými památkami kulturního dědictví, mnohé jsou nejstarší svého druhu, a proto unikátní. Archiv vídeňských zvukových záznamů byl založen v roce 1899 tehdejší Císařskou akademií věd a je nejstarším zvukovým archivem na světě. Během své více než stoleté existence se sbírka archivu rozrostla na více než 50 000 nahrávek čítajících přibližně 7 000 hodin hrací doby. Nahrávky byly pořízeny v různých částech světa a dokumentují tradované vlastnosti a formy vyjadřování v různých kulturách - cílem jejich zájmu byly jazyky, dialekty i hudba. Zvukové záznamy byly pořizovány především pro výzkumné účely. Technický vývoj v této oblasti na počátku 20. století neumožňoval kvantitativně rozsáhlou sbírku zvukových záznamů. Teprve s vynálezem magnetofonů a přenosných nahrávacích přístrojů v padesátých letech bylo možné začlenit zvukové nahrávky mezi běžné výzkumné metody.