Vzpoura

Boka Kotorská byla po Pule nejvýznamnějším rakousko-uherským válečným přístavem, kde na začátku roku 1918 bylo dislokováno 40 lodí a 6 000 námořníků. Dne 1. února v pravé poledne vypukla nejprve na křižníku Sankt Georg vzpoura, při které námořníci internovali důstojnický sbor včetně velitele křižníkové flotily kontradmirála Alexandra Hanse. Postupně se přidala většina posádek ostatních lodí. Námořníci zformulovali své požadavky, mezi jiným lepší stravování, dovolené, ale také okamžitý mír bez anexí. Před polednem 2. února se na palubu křižníku Sankt Georg dostal bocman František Rasch. Prohlásil, že chce přispět k organizaci povstání a zabránit krveprolití. Stal se velitelem lodi, členem ústřední námořnické rady a mluvčím, který vyjednával s kontradmirálem. Ráno 3. února ale došlo k ukončení vzpoury. František Rasch se vzdal. Následoval stanný soud, který odsoudil čtyři námořníky, Františka Rasche, Antona Grabara, Jerko Šižgoriće a Mate Brničeviće, k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán brzy ráno 11. února 1918 u hřbitovní zdi ve vesnici Škaljari nad Kotorem. Město Přerov si připomíná památku Františka Rasche od roku 1958 bustou od akademického sochaře Vladimíra Navrátila, umístěnou uprostřed náměstí, které nese od roku 1957 jeho jméno. Hrdinství námořníků připomíná pamětní deska i pomník v městě Kotoru, které je partnerským městem Přerova. 

Námořník, vůdce vzpoury

Jeho otec Adolf se narodil 29. 8. 1861 v Sosnové u Bruntálu, a byl německé národnosti. Ve Vídni se seznámil s Kateřinou Petříkovou (nar. v Kojetíně). Kolem roku 1886se přistěhovali do Přerova, kde se v domě čp. 157 Wilsonovy ulice narodil František Rasch. V roce 1896 se rodina přestěhovala do Opavy (Kateřinky), kde František chodil do školy a v roce 1903 pak i do učení v železářském závodě Kuntschik a Stebl. Zároveň zde navštěvoval i německou hospodářskou školu. Dne 12. 8. 1905 se po vyučení obchodním příručím přihlásil do školy pro plavčíky c. k. válečného námořnictva v dalmatském Šibeniku. Školu skončil 30. 7. 1907 a následně sloužil v c.k. vojenském námořnictvu, kde byl postupně povyšován. Dne 10. 6. 1913 byl deaktivován, přešel do zálohy a vrátil se do Opavy. Na začátku války 4. srpna 1914 nastoupil vojenskou službu u námořnictva v Pule. Sloužil v různých jednotkách na moři i na pevnině, zúčastnil se bojů u Ancony (1915). Jako výborný specialista byl povýšen na bocmana a několikrát vyznamenán. Na podzim 1917 byl na poslední dovolené u rodičův Opavě, ale už v lednu 1918 byl přeložen do boky Kotorské. Zde v kolonce "Spricht" jeho námořní knížky uvedl v pořadí "Deutsch, Böhmisch, Kroatisch", nejvíce se ale družil s českými a chorvatskými námořníky. Stal se tak přirozeným vůdcem neúspěšné vzpoury a dne 11. 2. 1918 byl popraven a pohřben.