Česko-japonská stopa

"Zamrkala / jako když perutě ptáků / bijí do vzduchu". Můj příběh s Japonskem je jako řeka Berounka, jejíž mohutný tok vzniká z několika tenčích řek. Prvním z nich byl televizní seriál o tom, jak Marco Polo (taky kupec benátský, ale ne ten Shakespearův) došel jako první Evropan do Japonska a zpět a krom jiného s sebou přinesl pokrm do té doby v Evropě neznámý: těstoviny. Naše máma jeho příběh spojila do jednoho, když nám vařívala špagety s japonským receptem na maso tří barev: vepřovým, hovězím a kuřecím. (Tehdy ještě neznala japonské slovo umami, které znamená pátou chuť, shrnující sladkost, slanost, kyselost i hořkost – a přesto všechna naše "japonská" jídla od mámy chutnala po umami...) To by tedy byla jedna řeka. Ta druhá byla pro kluka 80. let, který nadevše miloval vláčky, dvě mezní světla jejich vývoje ze dvou opačných stran Země: francouzské TGV a japonský Šikansen. A dále: pro školáka, jehož nejmilejší četbou byl kapesní atlas Země světa, bylo fenoménem jediné existující císařství s nejdéle vládnoucí hlavou státu na světě – císařem Hirohitem, který Japonsku vládl 62 let. Rozpor tradicemi, dosahujícími až ke starověku a japonskou avantgardní technikou, asi nejlíp vystihla postava malíře-miniaturisty Uka Ješity z filmu Jáchyme, hoď ho do stoje!, kterého si všichni předem představovali v kimonu a s "japonským náramkem" – a on se dostavil ve sportovním autě kravatě a saku a bez náramku! Posledním a největším dárkem Japonska pro mladého Středoevropana Tomáše z Československé socialistické republiky byl seriál Goro, bílý pes. Příběh dívky Reiko, která zůstane na světě úplně sama, oddělena i od svého pejska, který na cestě za ní musí projít celým Japonskem, mě s sebou bral do hloubek dojetí i strachu, jaké by to bylo, kdybych takhle sám zůstal já (což se časem vyplnilo – a i mým nejbližším se tehdy stal věrný pes…). Dárkem posledním? Ba ne – bylo tu přece ještě jedno japonské jméno, které mojí dnes padesátnické generaci svítilo na dětství: Seishi Katto. Japonský animátor a výtvarník, který se přestěhoval do SRN a v rámci československo-západoněmeckých koprodukčních seriálů autora Oty Hofmana a režiséra Jindřicha Poláka vytvořil jejich malé hrdiny: formeláky Ferdu a Ferdu, kteří si hrají s osamělou holčičkou Lucií, a chobotničky z II. patra: Modrého a Zelenou – pro kluka Honzíka a jeho starší sestru Evu. Někdy jsme my, děti, taky zaslechly od rodičů vyprávět o tom, co jsme už nezažily: o olympiádě 1964 v Tokiu, kde se poprvé proslavila gymnastka Věra Čáslavská, a 1972 v Sapporu, kde zase poprvé zazářil krasobruslař Ondrej Nepela. My jsme to na vlastní fanouškovskou zažili až roku 1998 v Naganu, kde se zrodila zlatá hokejová jména Straka, Ručinský, Patera, Šlégr, Reichel, Dopita a Nagano´98 se stalo takovým fenoménem, že o něm Jaroslav Dušek a Martin Smolka napsali operu. Japonsko se tedy kromě vycházejícího slunce stalo i zemí vycházejících českých (a slovenských) hvězd. A nejen sportovních. Celonárodními miláčky Japonska se stali nejen "dřevění Češi" Spejbl s Hurvínkem, ale taky Mahler, Dvořák, Janáček, Smetana, kvůli nimž se japonští příznivci klasické evropské hudby začali učit česky. V tom obrovském lnutí Japonců k naší evropské melodice, zejména středoevropské (dnešní nejslavnější jodler nejen Německa, ale celých Alp je Japonec jménem Takeo Ischi!) a slovanské, je začarováno nějaké hlubší spojení. Na světě existují jen tři univerzitní katedry, které vyučují jazyk, jež je druhý nejbližší naší češtině, lužickou srbštinu: v Lipsku, v Praze – a v Tokiu! Nechce se mi, ale musím se zmínit ještě o jednom fenoménu svého dětství: Kromě slov Fudžijama, bonsaj, šógun, kimono, harakiri, suši, se v našem dětství často skloňovala i slova Hirošima a Nagasaki. (V naší dospělosti k nim bohužel přibylo i slovo Fukušima…) Ve škole jsme se učili o dívce Sadako Sasaki, která (spolu s tamním pavilonem veletržního paláce od českého architekta Jana Letzela) přežila jaderné bombardování Hirošimy – ovšem s diagnózou jisté smrti na leukémii. Bylo jí dvanáct, když zemřela – předtím ale složila 1300 papírových jeřábů, kteří se potom stali symbolem všech japonských dětí-obětí jaderných katastrof. Nevím proč, ale zdá se mi, jako by se dnes o Sadako i o slovech Hirošima, Nagasaki a Fukušima mluvilo nějak míň… Na závěr bych se chtěl vrátit zpět k filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! Překladatele japonského výtvarníka tam tehdy hrál zakladatel Divadla Járy Cimrmana Miloň Čepelka, který ve filmu mluvil autentickou japonštinou. Snad i proto, že je (stejně jako básník, písničkář a předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček) celoživotním milovníkem a autorem japonské básnické formy haiku, která se v 17 slabikách na třech řádcích snaží vystihnout silný dojem z něčeho, co se autora dotklo. Protože k vyznavačům haiku patřím i já, jsem poctěn, že jsem se s pány (skrze své haiku, které jste si přečetli v úvodu) mohl v roce potkat v první sbírce českého a slovenského haiku Míjím se s měsícem, která vyšla v roce 2013. Díky ní mám už 12 let "černý na bílém v tištěném" doklad svého srdečního spojení s Japonskem.

Autor reflexe: Tomáš Koloc (publicista, fotograf a vášnivý etnograf)

České osobnosti

Libuše Boháčková
Věra Čáslavská
Vlasta Čiháková-Noshiro
Barbora Markéta Eliášová
Radomil Eliška
Bedřich Feuerstein
Karel Fiala
Petr Geisler
Lubor Hájek
Suzanka Hanibalová
Dagmar Havlová-Ilkovičová
Petr Herynek
Robin Šoén Heřman
Vlasta Hilská
Joe Hloucha
Petr Holý
Helena Honcoopová
Karel Jan Hora
Zdeněk Hrdlička
Věnceslava Hrdličková
Ivo Hucl
Ondřej Hýbl
Tomáš Jurkovič
Darja Kawasumi
Kristina Kopáčková
Alice Kraemerová
Jan Letzel
Antonín Václav Líman
Vladimír Lorenz
Vladislav Matoušek
Marek Kimei Matvija
Miroslav Novák
Jaroslav Průšek
Antonín Raymond
Daniela Ryugo
František Smotlacha
Karel Spinola
Filip Suchomel
Alois Svojsík
Jan Sýkora
Zdeňka Švarcová
Eva Miklas-Takamine
Zdeněk Thoma
Martin Tirala
Martin Vačkář
Zdenka Vasiljevová
Denisa Vostrá
Vlasta Winkelhöferová
Jakub Zeman
Jana a Jindřich Ziegelheimovi

Japonské osobnosti

Naomi Adači / Naomi Adachi
Micuko Aojama / Mitsuko Arayama
Nao Higano
Kóši Hirajama / Kōshi Hirayama
Jumi Hyaši / Yumi Hayashi
Eiiči Čino / Eiichi Chino
Jošihiko Čúdžo / Yoshihiko Chujo
Šizuka Išikawa / Shizuka Ishikawa
Čúhei Iwasaki / Chūhei Iwasaki
Harumi Jamada / Harumi Yamada
Moemi Jamamoto / Moemi Yamamoto
Kihačiró Kawamoto / Kihachirō Kawamoto
Haruka Kitaguči / Haruka Kitaguchi
Džin'jú Kitajama / Jin'yū Kitayama
Mari Kučera
Šimako Murai / Shimako Muraoi
Mirai Navrátil
Tets Ohnari
Hayato + Osamu +Tomio Okamurové
Isao Onoda
Nori Sawa
Hideo Sekine

Instituce, akce, tradice, inspirace

Animefest Brno (CZ)
Benron Taikai (CZ)
BetsuNippon CZ)
Bezejmenná – kavárna (CZ)
Budaidžu Matsuri – svátek lip (CZ)
Budo Matsuri (CZ)
Česká asociace aikidó (CZ)
Česká asociace cesty čaje urasenke (CZ)
Česká bonsajová asociace (CZ)
Česká katedra TUFS (JP)
České federace Kendó (CZ)
České centrum Tokio (CZ)
Česko-japonská společnost (CZ)
Česko-japonské kulturní centrum Ostrava (CZ)
Český festival v Sakai (JP)
Divadlo Kjógen (CZ)
Eiga-sai CZ)
EXPO 2025 Ósaka - česká prezentace (JP)
Hanami a Tanabata (CZ)
Hana Tour (CZ)
Honorární konzulát Sakai (JP)
International Shakuhachi Festival Praha (CZ)
Japan Comunity House (CZ)
Japonská rýže (CZ)
Japonská zahrada Trója (CZ)
Japonské centrum Brno (CZ)
Japonské centrum Olomouc (CZ)
Japonské dny v Ostravě (CZ)
Japonské informační a kulturní středisko (CZ)
Japonské sdružení při OÚ AV 1934-45 (CZ)
Japonský den v Průhonicích (ČZ)
Jazyková škola Spěváček (CZ)
Kaligrafie Sumiko (CZ)
Konekuto MUNI Brno (CZ)
Kansai Sakai Czech International EA (JP)
Mendelova réva (CZ)
Olympia Macuri (CZ)
Ryukyukoku Matsuri Daiko (CZ)
Sakai Alphonse Mucha Museum (JP)
Seminář japonských studií při FF MUNI (CZ)
Slovanská epopej v Japonsku (CZ)
Yosakoi Hanamaru (CZ)
Wadaiko yosa yosa (CZ)