Dílo

Jaroslav Čermák patří k největším umělcům české historie. Jeho obrazy nás dodnes přitahují svým malířským přednesem a ideový obsah jeho díla nás dokáže dodnes připoutat. Pracoval realistickou metodou, kterou kultivoval znalostí francouzského umění. V jeho obrazech z české historie a života jihoslovanských národů se však realismus mísí s jistým romantickým patosem, jenž dodává jeho dílu osobitost a jedinečnost. Již jako student vystavil na slavném pařížském Salonu roku 1853 obraz Šimon Lomnický žebrák na pražském mostě, který mu zajistil místo mezi významnými osobnostmi francouzského uměleckého světa (V záhlaví výstava obrazů Čermáka v Salónu 1861). Později se stal především malířem historických námětů, vedle českých dějin, z nichž zobrazoval především husitské a pobělohorské období, jej inspirovaly pro nejširší část tvorby jihoslovanské země, kde se stal přímým svědkem i účastníkem krvavých bojů s Turky. I v dramatických situacích plnil skicáře řadou portrétů a náčrtů, ve kterých zaznamenával osoby a události, krajinu, kroje i zvyky černohorského a dalmatského lidu. Touto novou tematikou aktualizoval princip historické malby zájmem o hrdinskou současnost. Byl rovněž vynikajícím portrétistou (např. paní Hyppolita Gallaitová ...) a namaloval i oficiální podobizny belgické a černohorské vládnoucí rodiny. Všechny jeho obrazy vykazovaly mistrovskou kompozici a mimořádný cit pro skladbu barev.

Malíř

Narodil se v rodině lékaře Jana Čermáka a jeho manželky Josefy Veselé (dcery Ignáce Veselého, milovníka a sběratele obrazů) v Praze na Starém Městě na Betlémském náměstí. Od dětství projevoval výtvarné i hudební nadání a odmítal následovat svého otce a bratry v kariéře lékaře. Po absolutoriu obecné (farní) a měšťanské školy se již jako třináctiletý v letech 1848-1849 stal žákem Christiana Rubena na pražské Akademii. Nespokojen s akademickým charakterem výuky odjel v roce 1849 přes Mnichov, Drážďany, Berlín a Düsseldorf do Antverp, kde se zapsal na malířskou akademii do ateliéru G. Wapperse, kde setrval v letech 1849-1850. Dále cestoval do Nizozemí a Francie, kde se školil v letech 1850 -1854 v ateliérech Louise Gallaita v Bruselu a v Paříži. Milostná aféra s Hyppolitou Gallaitovou, manželkou jeho profesora, se stala námětem románu Pouta věrnosti Františka Kožíka. V první polovině šedesátých let podnikl cesty do jihoslovanských zemí, zvláště do Černé Hory a do Dalmácie, které se mu po vzoru lorda Byrona staly námětem romantických obrazů, zvláště pro nadvládu Turků a následný osvobozenecký boj. Roku 1869 se usídlil v Roscoffu v Bretani. Dostal také nabídku na místo ředitele pražské Akademie, ale odmítl ji a raději zůstal v cizině. Zemřel v Paříži, ale pochován je v Praze na Olšanech.

Čermák a Černá Hora

Černohorský lid byl středem zájmu Jaroslava Čermáka. O první cestě na slovanský jih (1858), není moc informací. Při své druhé cestě na slovanský jih (1862-1863) podnikal z Dubrovníku se svým přítelem malířem Josefem Huttarym četné výpravy na černohorská území. Byl vůbec prvním malířem, který tuto původní a nedotčenou oblast pro malířství objevil. V té době byl navíc svědkem zuřivých bojů Černohorců s bosenskými muslimy či Albánci, kteří pronikli téměř až do Cetinje. Roku 1862 jej kníže Nikola I. vyznamenal za statečnost jediným černohorským řádem "Za nezávislost Černé Hory". Motiv této války z Cetinje mu posloužil jako inspirace pro vytvoření řady obrazů. Jedním z nich je obraz "Raněný Černohorec"- snad nejpopulárnější Čermákovo dílo. V této době začal pracovat na svém vůbec největším obraze "Kořist válečná", kde vylíčil trpký úděl zajatých černohorských a hercegovských žen. V mírovém období věnoval většinu svého času portrétování černohorského obyvatelstva (obraz "Černohorka"). V této době vznikl tři velké portréty členů knížecí rodiny. Dalším významným motivem pro Čermákovo dílo se stal každodenní život prostého černohorského lidu. Objevil národní kroj, který nosil lid i knížecí rodina. Setkal se s původní nedotčenou přírodou, která tvořila velkolepý rámec charakternímu hrdinskému lidu. V záhlaví obraz "Návrat černohorské rodiny" (1877).